Evropský parlament: historické souvislosti
Základ Evropskému parlamentu položilo Společné shromáždění Evropského sdružení uhlí a oceli (ESUO), které se stalo společným shromážděním pro všechna tři nadnárodní evropská společenství, která v té době existovala. Shromáždění posléze dostalo název „Evropský parlament“. Tento orgán, jehož členové jsou od roku 1979 voleni přímo, prošel v průběhu času hlubokými změnami a transformoval se ze shromáždění se jmenovanými členy ve volený parlament, který je uznáván za tvůrce politické agendy Evropské unie.
Právní základ
- Původní Smlouvy (1.1.1, 1.1.2, 1.1.3, 1.1.4, 1.1.5).
- Rozhodnutí a akt o volbě členů Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách (ze dne 20. září 1976), ve znění rozhodnutí Rady ze dne 25. června a 23. září 2002.
- Čl. 14 odst. 2 a čl. 17 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii (SEU).
Tři společenství, jedno shromáždění
Po založení Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii rozšířilo Společné shromáždění ESUO svou působnost na všechna tři společenství. Toto nové shromáždění se poprvé sešlo v počtu 142 poslanců dne 19. března 1958 ve Štrasburku jako „Evropské parlamentní shromáždění“ a 30. března 1962 změnilo název na „Evropský parlament“.
Od jmenovaného shromáždění k volenému parlamentu
Před zavedením přímé volby byli poslanci Evropského parlamentu jmenováni parlamenty jednotlivých členských států. Všichni poslanci EP tudíž měli dvojí mandát.
Na summitu konaném v Paříži ve dnech 9. a 10. prosince 1974 bylo rozhodnuto, že v roce 1978 nebo později se budou konat přímé volby, a Parlament byl požádán o předložení nových návrhů, které měly nahradit původní návrh úmluvy z roku 1960. V lednu 1975 přijal Parlament nový návrh úmluvy, na jehož základě dospěli vrcholní představitelé členských států, kteří se sešli ve dnech 12. a 13. července 1976, po vyřešení četných rozporů k dohodě.
Rozhodnutí a akt o volbě zastupitelů Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách byly podepsány v Bruselu dne 20. září 1976. Po ratifikaci všemi členskými státy nabyl akt účinku v červenci 1978 a první volby se konaly ve dnech 7. a 10. června 1979.
Rozšíření
Dne 1. ledna 1973 přistoupily k Evropským společenstvím Dánsko, Irsko a Spojené království (první rozšíření), a počet poslanců Evropského parlamentu se zvýšil na 198.
Při druhém rozšíření, k němuž došlo dne 1. ledna 1981, kdy přistoupilo Řecko, jmenoval řecký parlament do Evropského parlamentu 24 řeckých poslanců, kteří byli v říjnu 1981 nahrazeni přímo zvolenými poslanci. Druhé přímé volby se konaly ve dnech 14. a 17. června 1984.
Při třetím rozšíření dne 1. ledna 1986 vzrostl počet křesel ze 434 na 518, když přibylo 60 španělských a 24 portugalských poslanců EP, které jmenovaly jejich vnitrostátní parlamenty a kteří byli následně nahrazeni přímo zvolenými poslanci EP.
Po sjednocení Německa se složení Parlamentu přizpůsobilo této demografické změně. V souladu s návrhy, které Parlament uvedl ve svém usnesení ze dne 10. června 1992 nazvaném „Jednotný postup konání voleb: systém pro rozdělení křesel poslanců Evropského parlamentu“, se po volbách v červnu 1994 zvýšil počet poslanců Evropského parlamentu z 518 na 567. Po čtvrtém rozšíření EU vzrostl počet poslanců na 626, přičemž mandáty pro nové poslance byly spravedlivě rozděleny v souladu s výše uvedeným usnesením.
Na mezivládní konferenci, která se konala v roce 2000 ve francouzském městě Nice, bylo zavedeno nové rozdělení křesel v Parlamentu, jež se uplatnilo při evropských volbách v roce 2004. Maximální počet poslanců EP (původně stanovený na 700) se zvýšil na 732. Dosavadní počet křesel přidělených 15 stávajícím členským státům se snížil o 91 (z 626 na 535). Zbývajících 197 křesel bylo rozděleno mezi všechny původní a nové členské státy na poměrném základě.
Po přistoupení Bulharska a Rumunska dne 1. ledna 2007 počet křesel v Evropském parlamentu dočasně vzrostl na 785, aby bylo možné přivítat poslance Evropského parlamentu z těchto zemí. Po volbách v roce 2009, které se konaly ve dnech 4. až 7. června, byl počet křesel snížen na 736. Vzhledem k tomu, že Lisabonská smlouva stanovila podle čl. 14 odst. 2 SEU maximální počet poslanců EP na 751, který se měl do následujících voleb dočasně zvýšit na 754, byl v průběhu volebního období 2009–2014 počet poslanců EP zvolených v červnu 2009 zvýšen ze 736 o dalších 18 poslanců poté, co členské státy ratifikovaly pozměňovací protokol přijatý v rámci mezivládní konference konané dne 23. června 2010. Po přistoupení Chorvatska dne 1. července 2013 se maximální počet křesel dočasně zvýšil na 766 v souvislosti s příchodem 12 chorvatských poslanců, kteří byli zvoleni v dubnu 2013 (v souladu s článkem 19 Aktu o podmínkách přistoupení Chorvatské republiky).
Pro volby v roce 2014 byl celkový počet křesel snížen na 751. Rozdělení křesel bylo znovu změněno (705 poslanců) z důvodu vystoupení Spojeného království, jenž nabylo účinnosti dne 1. února 2020 (1.3.3). S ohledem na demografické změny v členských státech od voleb v roce 2019 bylo podle návrhu Parlamentu uvedeného v jeho usnesení ze dne 15. června 2023 přiděleno v souladu s čl. 14 odst. 2 SEU dalších 11 křesel. Evropská rada tento počet svým konečným rozhodnutím ze dne 22. září 2023 ještě zvýšila o další čtyři křesla a stanovila celkový počet poslanců EP, kteří mají být zvoleni na volební období 2024–2029, na 720.
Postupné rozšiřování pravomocí
Nahrazení příspěvků členských států systémem vlastních zdrojů EU (1.4.1) vedlo k prvnímu rozšíření rozpočtových pravomocí Parlamentu na základě Lucemburské smlouvy, podepsané dne 22. dubna 1970. Druhá smlouva se stejným předmětem, kterou se posílily pravomoci Parlamentu, byla podepsána v Bruselu 22. července 1975 (1.1.2).
Jednotný evropský akt ze dne 17. února 1986 posílil úlohu Parlamentu v určitých legislativních oblastech (postup spolupráce) a podmínil schválení smluv o přistoupení a přidružení souhlasem Parlamentu.
Smlouva o Evropské uniize dne 7. února 1992 tím, že ustavila Evropskou unii (EU), představuje začátek přeměny Parlamentu ve spolunormotvůrce. Zavedla postup spolurozhodování v určitých oblastech legislativní činnosti a rozšířila postup spolupráce na další oblasti. Parlament tak získal pravomoc konečného schválení složení Komise, což představuje důležitý krok směrem k jeho politické kontrole nad výkonnou mocí EU (1.1.3).
Amsterodamská smlouva ze dne 2. října 1997 rozšířila postup spolurozhodování na většinu oblastí legislativní činnosti a reformovala jej tak, že se Parlament dostal na stejnou úroveň s Radou jako spolunormotvůrce. Tím, že jmenování předsedy Komise bylo podmíněno souhlasem Parlamentu, se parlamentní kontrola nad výkonnou mocí ještě zvýšila. Niceská smlouva dále rozšířila oblast působnosti postupu spolurozhodování.
Niceská smlouva, měnící SEU, smlouvy o založení Evropských společenství a některé související akty, byla podepsána dne 26. února 2001 a vstoupila v platnost dne 1. února 2003. Cílem této nové smlouvy byla reforma institucionální struktury EU tak, aby byla schopna čelit výzvám souvisejícím s budoucím rozšiřováním. Byly posíleny pravomoci Parlamentu v oblasti legislativy a dohledu a hlasování kvalifikovanou většinou bylo v Radě rozšířeno na více oblastí (1.1.4).
Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU) (1.1.5) ze dne 13. prosince 2007 přinesla další důležité rozšíření uplatňování hlasování kvalifikovanou většinou v Radě (na základě nové metody od 1. listopadu 2014 – článek 16 SEU) i uplatňování postupu spolurozhodování (nyní ve zhruba 45 nových legislativních oblastech). Tento „řádný legislativní postup“ se stal nejčastěji používaným rozhodovacím postupem zahrnujícím všechny důležité oblasti politiky v rámci SFEU (článek 294 – bývalý článek 250 Smlouvy o ES). Také byla posílena úloha Parlamentu při přípravě budoucích změn smluv (článek 48 SEU). Mimoto se jakožto součást Lisabonské smlouvy (a původně jako součást neúspěšného návrhu smlouvy o ústavě pro Evropu) stala právně závaznou Listina základních práv Evropské unie, která byla podepsána předsedy Evropského parlamentu, Komise a Rady na zasedání Evropské rady v Nice dne 7. prosince 2000 (4.1.2).
Po evropských volbách konaných ve dnech 23. až 26. května 2019 se ukázalo, že Parlament plně využil ustanovení článku 14 SEU, který stanovuje, že „Evropský parlament vykonává společně s Radou legislativní a rozpočtovou funkci. Vykonává funkce politické kontroly [...]. Volí předsedu Komise.“ Kromě toho podle čl. 17 odst. 7 SEU ostatní členové Komise podléhají jako sbor schválení Evropským parlamentem.
Nedávný výzkum na téma, jaký je přínos Parlamentu k růstu, ukazuje, že právní předpisy, které připravuje, přispívají k HDP EU částkou více než jeden bilion EUR ročně, a to posílením práv obyvatel a podniků v EU[1]. Další významný příspěvek pochází z rozpočtu EU (1.4.3)[2]. Právní předpisy založené na faktech a odborných znalostech jsou podpořeny studiemi a workshopy zajišťovanými tematickými sekcemi, které na žádost výborů, delegací, předsedy, předsednictva a generálního tajemníka poskytují nezávislé odborné znalosti, analýzy a politické poradenství na vysoké úrovni.
Od voleb v roce 2014 předkládají evropské politické strany (1.3.3) vedoucí kandidáty na funkci předsedy Komise s cílem zvýšit účast voličů ve volbách do Evropského parlamentu.
Po podpisu Dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii dne 24. ledna 2020 udělil Parlament souhlas s rozhodnutím Rady uzavřít tuto dohodu o vystoupení (čl. 50 odst. 2 SEU). Hlasování, které proběhlo ve středu 29. ledna 2020 v poměru 621 ku 49, bylo rovněž poslední příležitostí, kdy poslanci ze Spojeného království zasedali v Parlamentu, neboť vystoupení Spojeného království nabylo účinku dne 1. února 2020.
Dne 28. dubna 2021 udělil Parlament souhlas (čl. 218 odst. 6a SFEU) s uzavřením Dohody o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé.
Poslední volby do Evropského parlamentu (10. volební období) se konaly ve dnech 6.–9. června 2024.
Tento informativní přehled připravila tematická sekce Parlamentu Občanská práva a ústavní záležitosti.
Mariusz Maciejewski