Evropský parlament – Pravomoci
Parlament hraje důležitou úlohu při tvorbě evropské politiky prostřednictvím výkonu nejrůznějších pravomocí. Svou účastí na legislativním procesu, rozpočtovými a kontrolními pravomocemi, účastí na revizi Smluv a právem intervenovat u Soudního dvora Evropské unie zajišťuje respektování demokratických zásad na evropské úrovni.
Právní základ
Články 223–234 a článek 314 Smlouvy o fungování Evropské unie (Smlouva o fungování EU).
Cíle
Jakožto orgán zastupující evropské občany představuje Parlament demokratický základ Evropské unie. Pokud má mít EU demokratickou legitimitu, musí se Parlament v plném rozsahu podílet na unijním legislativním procesu a jménem veřejnosti vykonávat politickou kontrolu nad ostatními orgány EU.
Pravomoci ústavního typu a ratifikační pravomoci (1.2.4)
Od přijetí Jednotného evropského aktu jsou všechny smlouvy o přistoupení nového členského státu a všechny smlouvy o přidružení podmíněny souhlasem Parlamentu. V jednotném evropském aktu je (místo dohodovacího postupu zavedeného v roce 1975) tento postup stanoven i pro mezinárodní dohody, které mají pro Společenství významné rozpočtové důsledky. Maastrichtská smlouva (1.1.3) jej rozšířila na dohody vytvářející zvláštní institucionální rámec nebo vyžadující změnu aktu přijatého postupem spolurozhodování. Parlament rovněž musí (od Maastrichtské smlouvy) udělit svůj souhlas s akty týkajícími se volebního postupu. Od Amsterodamské smlouvy je jeho souhlas vyžadován, chce-li Rada prohlásit, že existuje zřejmé nebezpečí, že dojde k závažnému porušení základních zásad EU ze strany některého členského státu, a to ještě předtím, než budou dotyčnému členskému státu sdělena doporučení nebo mu budou uloženy sankce. Naopak každou revizi statutu poslanců Evropského parlamentu musí schválit Rada.
Od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost může Parlament předkládat návrhy na změnu Smluv a má rozhodující slovo ohledně toho, zda při přípravě budoucí změny Smluv má, nebo nemá být svolán konvent (čl. 48 odst. 2 a 3 Smlouvy o Evropské unii (Smlouva o EU)).
Účast na legislativním procesu (1.2.3)
Parlament se podílí na přijímání právních předpisů Unie různou měrou podle jednotlivých právních základů. Pokročil od čistě poradní role až ke spolurozhodování, při němž má stejné postavení jako Rada.
A. Řádný legislativní postup
Od doby, kdy vstoupila v platnost Niceská smlouva (1.1.4), se na 46 právních základů ve Smlouvě o založení Evropského společenství (Smlouva o ES) uplatňuje postup spolurozhodování. Díky tomuto postupu Parlament získal v podstatě rovnoprávné postavení s Radou. V případě, že oba orgány dosáhly shody, byl navrhovaný akt přijat v prvním nebo ve druhém čtení, v případě, že se neshodly, bylo jej možno přijmout pouze na základě úspěšného dohodovacího řízení.
Od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost (1.1.5) se postup spolurozhodování nazývá řádným legislativním postupem (článek 294 Smlouvy o fungování EU). Tomuto postupu nyní podléhá více než čtyřicet nových oblastí politiky, jako je např. svoboda, bezpečnost a spravedlnost, zahraniční obchod, politika v oblasti životního prostředí a společná zemědělská politika.
B. Konzultace
Postup konzultace se nadále uplatňuje u oblastí spadajících do článku 27, 41 a 48 Smlouvy o EU a v oblasti daní, hospodářské soutěže, sbližování právních předpisů, které se netýkají vnitřního trhu, a u některých aspektů sociální politiky.
C. Spolupráce (zrušeno)
Tzv. postup spolupráce (bývalý článek 252 Smlouvy o ES) byl zaveden Jednotným evropským aktem a rozšířen Maastrichtskou smlouvou na většinu oblastí legislativy, v nichž Rada rozhoduje většinovým hlasováním. Tento postup vyžadoval, aby Rada při druhém čtení zohlednila ty pozměňovací návrhy Parlamentu, které byly přijaty nadpoloviční většinou a převzaty Komisí. Zavedení tohoto postupu zajistilo Parlamentu skutečnou legislativní pravomoc, postup však byl po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost zrušen (1.1.5).
D. Souhlas
Postup souhlasu („consent procedure“, dříve známý jako „assent procedure“) zavedl Jednotný evropský akt v roce 1986. Po vstupu Maastrichtské smlouvy v platnost se tento postup uplatňoval na několik málo legislativních oblastí, v nichž Rada rozhoduje jednomyslně, a Amsterodamskou smlouvou byl omezen na strukturální fondy a Fond soudržnosti.
Podle Lisabonské smlouvy podléhají postupu souhlasu některá nová ustanovení, například články 7, 14, 17, 27, 48 a 50 Smlouvy o Evropské unii, články 19, 83, 86, 218, 223, 311 a 312 Smlouvy o fungování Evropské unie a opatření, která musí Rada přijmout, ukáže-li se, že je nezbytná určitá činnost EU a Smlouvy k tomuto účelu neposkytují potřebné pravomoci (článek 352 Smlouvy o fungování EU).
E. Právo předkládat návrhy
Maastrichtská smlouva dala Parlamentu právo iniciovat legislativní návrhy, které je však omezeno na možnost požádat Komisi, aby předložila určitý návrh. Toto právo bylo v Lisabonské smlouvě zachováno (článek 225 Smlouvy o fungování EU) a je podrobněji vysvětleno v interinstitucionální dohodě mezi Parlamentem a Komisí. Kromě toho existuje několik konkrétních případů, kdy Parlament získal právo přímo předkládat návrhy. Toto přímé právo se vztahuje:
- na předpisy týkající se jeho vlastního složení,
- na volbu poslanců a obecné podmínky výkonu jejich funkce,
- na zřizování dočasných vyšetřovacích výborů,
- a na pravidla a obecné podmínky pro výkon funkce veřejného ochránce práv.
Ve svém usnesení přijatém 9. června 2022 o právu předkládat návrhy právních předpisů Parlament uvedl, že „je pevně přesvědčen, že je třeba revidovat Smlouvy tak, aby bylo Parlamentu jako jedinému přímo volenému orgánu EU, který tak představuje hlas občanů v rozhodovacím procesu Unie, svěřeno obecné a přímé právo navrhovat nové právní předpisy“.
Rozpočtové pravomoci (1.2.5)
Lisabonská smlouva ukončila praxi rozlišování mezi povinnými a nepovinnými výdaji. Staví Parlament na stejnou úroveň s Radou mimo jiné i v rámci ročního rozpočtového procesu, který se nyní podobá řádnému legislativnímu postupu.
Parlament je vedle Rady i nadále jednou ze dvou složek rozpočtového orgánu (článek 314 Smlouvy o fungování EU). Zapojuje se do rozpočtového procesu od přípravné fáze, zejména tím, že stanovuje obecné směry a druh výdajů. Přijímá rozpočet a kontroluje jeho plnění (článek 318 Smlouvy o fungování EU). Uděluje absolutorium za plnění rozpočtu (článek 319 Smlouvy o fungování EU).
Parlament musí rovněž udělit souhlas s víceletým finančním rámcem (článek 312 Smlouvy o fungování EU). Víceletý finanční rámec na období 2014–2020 je prvním, na který se vztahovala pravidla stanovená ve Smlouvě o fungování EU.
Kontrola výkonné moci
Parlament má pro výkon kontrolních pravomocí několik nástrojů. Projednává souhrnnou výroční zprávu, kterou mu předkládá Komise (článek 233 Smlouvy o fungování EU), a společně s Radou vykonává dohled nad prováděcími akty a akty v přenesené pravomoci, které vydává Komise (články 290 a 291 uvedené smlouvy).
A. Jmenování Komise
Parlament začal neformálně schvalovat jmenování Komise v roce 1981 přezkumem jejího programu, s nímž pak vyslovil souhlas. Jeho souhlas předtím, než členské státy mohly jmenovat předsedu a členy Komise jako kolegium, byl nicméně nutný až v roce 1992 po vstupu Maastrichtské smlouvy v platnost. Amsterodamská smlouva šla ještě dále a stanovila požadavek na zvláštní souhlas Parlamentu se jmenováním předsedy Komise ještě předtím, než jsou jmenováni ostatní komisaři. V roce 1994 Parlament rovněž zavedl slyšení kandidátů navržených na komisaře. Podle Lisabonské smlouvy musí být kandidát na předsedu Komise vybrán v souladu s výsledky voleb do Evropského parlamentu. Evropský parlament proto ve svém usnesení ze dne 22. listopadu 2012 o volbách do Evropského parlamentu v roce 2014 naléhavě vyzval evropské politické strany, aby nominovaly kandidáty na předsedu Komise, což by mělo upevnit politickou legitimitu jak Parlamentu, tak Komise. Od roku 2014 byl zaveden tzv. postup jmenování vedoucích kandidátů (Spitzenkandidaten). Podle tohoto postupu evropské politické strany jmenují před evropskými volbami svého hlavního kandidáta na funkci předsedy Komise. Ačkoli byl tento postup v roce 2019 zrušen, po volbách do Evropského parlamentu konaných v roce 2024 byl zaveden znovu. Je považován za důležitý z hlediska transparentnosti a politické legitimity orgánů a institucí EU (1.3.3).
B. Návrh na vyslovení nedůvěry
Už Římská smlouva zajišťovala možnost předložit návrh na vyslovení nedůvěry Komisi (tzv.„hlasování o nedůvěře“). Dnes jsou v čl. 17 odst. 8 Smlouvy o EU a v článku 234 Smlouvy o fungování EU zahrnuta obecná ustanovení týkající se práva Parlamentu vyslovit Komisi nedůvěru. K vyslovení nedůvěry je zapotřebí dvoutřetinové většiny odevzdaných hlasů a většiny všech poslanců. Po úspěšném hlasování o vyslovení nedůvěry dochází k odstoupení Komise jako celku, včetně místopředsedy Komise, vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, pokud jde o jejich úkoly vykonávané v rámci Komise. K dnešnímu dni se Parlament několikrát neúspěšně pokoušel využít příslušná ustanovení Smlouvy a ustanovení předchozích smluv a odvolat kolegium komisařů.
C. Parlamentní otázky
Každý poslanec může klást předsedovi Evropské rady, Radě, Komisi nebo místopředsedovi Komise, vysokému představiteli Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku otázky k písemnému zodpovězení. Podle článku 230 Smlouvy o fungování EU musí Komise na otázky, které jí položí Parlament nebo jeho poslanci, odpovědět ústně či písemně a Evropská rada a Rada musí vystoupit před Parlamentem za podmínek, které jsou stanoveny v jednacím řádu Evropské rady a v jednacím řádu Rady.
Parlamentní otázky mají tedy podobu otázek k písemnému nebo ústnímu zodpovězení s rozpravou či bez rozpravy a otázek pokládaných v době vyhrazené pro otázky.
D. Vyšetřovací výbory
Podle článku 226 Smlouvy o fungování EU má Parlament pravomoc zřídit dočasný vyšetřovací výbor, který by šetřil obvinění z údajného porušování práva EU nebo z nesprávného úředního postupu při jeho uplatňování. V témže článku se uvádí, že podrobná pravidla pro výkon vyšetřovacího práva stanovuje sám Parlament formou nařízení z vlastního podnětu po obdržení souhlasu Rady a Komise. Než je toto nařízení přijato, uplatňuje se vyšetřovací právo v souladu s interinstitucionální dohodou z roku 1995 připojenou k jednacímu řádu Parlamentu. Parlament opakovaně vyjádřil potřebu zlepšit komunikaci a spolupráci mezi ním, Radou a Komisí, aby mohl plnit svůj mandát na základě článku 226 Smlouvy o fungování EU. V roce 2014 přijal postoj k návrhu nařízení o pravidlech pro výkon vyšetřovacího práva Evropského parlamentu. Jednání mezi těmito třemi orgány o návrhu jsou však neustále na mrtvém bodě. V dubnu 2019 proto Parlament přijal usnesení, v němž vyjádřil hluboký nesouhlas s přístupem Rady a Komise, jež po více než čtyřech letech neformálních setkání stále brání formálnímu setkání za účelem projednání možného řešení zjištěných problémů. Parlament ve svém usnesení vyjádřil názor, že Rada a Komise nedodržují zásadu interinstitucionální spolupráce, a vyzval je, aby s nově zvoleným Parlamentem znovu zahájily jednání o této záležitosti.
E. Kontrola společné zahraniční a bezpečnostní politiky
Parlament má nárok být v této oblasti pravidelně informován, přičemž může Radě klást otázky či jí dávat doporučení. Musejí s ním být konzultována hlavní hlediska a základní volby společné zahraniční a bezpečnostní politiky (článek 36 Smlouvy o EU). Ke zdokonalení postupů konzultace v rámci této politiky, co se týče finančních aspektů, došlo rovněž na základě uplatňování interinstitucionální dohody o rozpočtové kázni, spolupráci v rozpočtových záležitostech a řádném finančním řízení. Vliv Parlamentu byl upevněn také vytvořením nové úlohy vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, neboť vysoký představitel je rovněž místopředsedou Komise.
Řízení u Soudního dvora Evropské unie
V případě, že jiný orgán porušuje Smlouvu, má Parlament právo zahájit řízení před Soudním dvorem Evropské unie.
Má právo zasáhnout, tj. podpořit některého účastníka řízení ve věci projednávané před tímto soudem. Přelomovým případem, kdy Parlament využil svého práva, je rozsudek v případu izoglukózy (věc 138 a 139/79 ze dne 29. října 1980), kdy Soudní dvůr EU prohlásil nařízení Rady za neplatné, protože Rada porušila povinnost konzultovat věc s Parlamentem. Podáním žaloby na nečinnost (článek 265 Smlouvy o fungování EU) může Parlament zahájit před soudem řízení proti některému orgánu za porušení Smlouvy, jako tomu bylo například ve věci 13/83, která byla rozhodnuta v neprospěch Rady, protože Rada nepřijala opatření týkající se společné dopravní politiky.
Amsterodamskou smlouvou získal Parlament pravomoc podat žalobu na neplatnost aktu jiného orgánu, avšak pouze v zájmu ochrany svých výsadních práv. Na základě Niceské smlouvy nemusí Parlament prokazovat konkrétní zájem, a může tudíž nyní zahájit řízení stejným způsobem jako Rada, Komise a členské státy. Parlament může být žalovanou stranou v žalobě proti aktu přijatému v rámci postupu spolurozhodování nebo v případě, že jeden z jeho aktů má mít právní účinky vůči třetím stranám (článek 263 Smlouvy o fungování EU).
Parlament si může rovněž vyžádat předběžný posudek Soudního dvora ohledně slučitelnosti určité mezinárodní dohody se Smlouvami (článek 218 Smlouvy o fungování EU).
Petice (4.1.4)
Využijí-li občané EU svého petičního práva, zasílají petice předsedovi Evropského parlamentu (článek 227 Smlouvy o fungování EU).
Evropská občanská iniciativa (4.1.5)
Parlament organizuje pod záštitou Petičního výboru slyšení s navrhovateli zaregistrovaných evropských občanských iniciativ. Dne 17. dubna 2019 Parlament a Rada formálně přijaly nařízení (EU) 2019/788 o evropské občanské iniciativě, které vstoupilo v platnost dne 1. ledna 2020.
Jmenování veřejného ochránce práv
Podle Lisabonské smlouvy volí Parlament evropského veřejného ochránce práv (článek 228 Smlouvy o fungování EU) (1.3.16).
Katharina MASSAY-KOSUBEK