Primární právo: Smlouvy EU
Všechna opatření, která orgány EU přijímají, vycházejí ze smluv. Tyto závazné dohody mezi členskými státy EU, zejména Římská smlouva a Maastrichtská smlouva, stanoví cíle Evropské unie, pravidla, jimiž se musí řídit orgány EU, způsob rozhodování a vztah mezi EU a jejími členy.
Smlouvy jsou výchozím prvkem právních předpisů EU, a říká se jim proto primární právo. EU může přijímat právní předpisy pouze v těch oblastech politiky, ve kterých jim to členské státy prostřednictvím smluv EU povolily. Tento princip je znám jako zásada svěření pravomocí.
Smlouvy jsou sjednány a schváleny všemi členskými státy EU a jsou ratifikovány jejich parlamenty nebo na základě referenda. V průběhu času byly smlouvy EU pozměněny s cílem přijmout nové členské státy, reformovat orgány a instituce EU a stanovit nové oblasti odpovědnosti EU.
Sekundární právo: Legislativní akty
Soubor právních předpisů, které vycházejí ze zásad a cílů smluv, se označuje jako sekundární právo. Patří mezi ně legislativní a nelegislativní akty.
Legislativní akty jsou rozhodnutí, která se přijímají jedním ze dvou legislativních postupů, které jsou stanoveny ve smlouvách EU (řádný nebo zvláštní legislativní postup).
V současné době existuje pět typů legislativních aktů, a to nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska.
Nařízení jsou právní akty, které jsou závazné v celém rozsahu. Jsou přímo a jednotně použitelné ve všech členských státech EU, jakmile vstoupí v platnost, aniž by musely být provedeny do vnitrostátního práva.
Směrnice stanoví závazné cíle pro členské státy EU, aby dosáhly určitého výsledku, ale ponechávají jim možnost volby, jak těchto cílů dosáhnout.
Jakmile je směrnice přijata na úrovni EU, musí členské státy přijmout opatření k jejímu začlenění (provedení) do vnitrostátního práva. Vnitrostátní orgány musí o těchto opatřeních informovat Evropskou komisi.
Provedení do vnitrostátního práva se musí uskutečnit ve lhůtě stanovené ve směrnici (obvykle do 2 let). Pokud některá země směrnici do svého práva neprovede, může Komise zahájit řízení o nesplnění povinnosti.
Rozhodnutí jsou v plném rozsahu závazná. Pokud jsou v něm uvedeni ti, jimž je určeno, je závazné pouze pro ně.
Doporučení nejsou závazná. Prostřednictvím doporučení mohou orgány a instituce EU vyjádřit svůj názor a navrhnout určité kroky, aniž by z nich vyvozovaly zákonnou povinnost pro toho, komu jsou určena.
Stanoviska nejsou závazná. Orgánům a institucím EU umožňují učinit prohlášení, aniž by vyvozovaly jakékoli právní povinnosti týkající se tématu stanoviska.
Soubor právních předpisů, které vycházejí ze zásad a cílů smluv, se označuje jako sekundární právo. Patří mezi ně legislativní a nelegislativní akty.
Nelegislativní akty jsou rozhodnutí, která nejsou přijímána řádným ani zvláštním legislativním postupem, ale spíše podle zvláštních pravidel. K tomu, aby mohl být přijat nelegislativní akt, musí být nejprve na základě legislativního aktu udělena pravomoc.
Existují dva druhy nelegislativních aktů, akty v přenesené pravomoci a prováděcí akty.
Další informace o prováděcích aktech a aktech v přenesené pravomoci